Sociální fobie Sociální fobie   
 
Témata  |    1  2    ..poslední (2) přihlásit | registrace  

Hlavní menu

   Úvod
 Články
 Terapeuti
 Knihy
 Vaše příběhy - vložit
 Vaše tvorba - vložit
 Fórum - založit téma
 Pokec -stav
 Seznamka
 Ankety
 Kalendář
 Poradna
 Odkazy
 Kniha návštěv
 Kontakt
 


TOP

  Hudba,co rádi poslouchají fobíci, 13.12.2018, 02:38
Filmy, 23.11.2018, 20:46
Ztrata panictvi/panenstvi u lidi ze SF,kdy ?, 04.09.2017, 18:55
Zaměstnání a sf, 01.11.2016, 19:13
Hledají se všichni z Ostravska, 11.01.2015, 18:00
|Něco pro radost, 06.08.2014, 11:54
Vědecké zajímavosti, 06.08.2014, 11:37
Sociální fobie a křesťanská víra, 13.06.2014, 16:06
Naše občanské sdružení, 19.09.2013, 15:51
Pomohla někomu AD na SF?, 16.01.2013, 21:55
 
Celkem: 30 Zobrazit vše


Aktuality

  19.09.2010, 17:36
Byly aktualizovány informace o občanském sdružení Sfinga, o.s. Obecné informace, cíle, kontakty, termín srazů ...zobrazit

02.08.2010, 22:35
Diskuzní fórum nyní dostupné přes RSS čtečky. Zdroj XML Atom 1.0 http://socialnifobie.info/feed/ Případné pr...zobrazit

10.07.2010, 15:08
Portál dostal nový plášť! Náměty a připomínky jsou velmi vítány. Především pak, pokud naleznete chybu, ozn...zobrazit

08.07.2010, 12:54
Zdravím vespolek Dnes došlo k nasazení nového motoru fóra. Z vnějšku se vcelku nic nezměnilo, ale uvnitř do...zobrazit

 
Celkem: 4 Zobrazit vše



Můj příběh21. září 2011, 14:31
Asi před rokem jsem narazila na tyhle stránky. Bylo úžasné vědět, že jsou lidi s podobnými problémy, ale nic jsem se až do této doby neodvážila napsat. Na škole jsem jsi prožila šikanu a bojím se posměchu. Ale čekám, že tady bych se mohla setkat s porozuměním.

Ve škole jsem vždy byla tišší a nějak nezapadala do kolektivu. I když asi tak ve 2. až 4.třídě se kamarádky našly. Ale dnešní školáci se dokážou k tomu, kdo se neumí moc bránit, chovat dost hnusně. Smějí se tichému hlasu, tomu jak druhý neobratně jí, rozhazují mu věci po třídě, hážou žvýkačky do vlasů, nacpávají tašku odpadky a strašně se tím baví a posilují si své ego na tom, kdo se neumí ohradit, na tom, kdo koktá a za vyslovenou větou červená. A učitelé si jen myslí, jak je daný žák neschopný, že se nedokáže do kolektivu normálně zařadit. Celá třída se baví na někom, kdo se chová divně. A když se s divným žákem někdo kamarádí, tak je posměchem třídy taky. Takže nakonec zůstane v kolektivu sám. Uzavře se do sebe a nemá ani možnost se sociálním dovednostem naučit - jako např. komunikace s lidmi, navazování kontaktů...atd.

A horší je to ještě na druhém stupni ZŠ, když tichou holku obstoupí čtyři nedozrálí kluci s vlastním pocitem méněcennosti ji nutí říkat věci, pro své pobavení. Celá třída se směje, když strčením pravítka na pár minut do kalhot předstírají sexuální styk nebo když někdo někomu zamaže obličej rozmočenou křídou. Někdy jsem přestávky strávila zavřená na záchodě, to bylo pro mě to nejbezpečnejší místo, kde se zklidnil můj tep srdce a uvolnila se mysl. Na zachodě bych nejradši i obědvala.

A taky bylo strašné poslouchat názory holek ze třídy např. proč si třeba neobarvím vlasy nebo ty jsi ještě panna? Nedokázala jsem jim na to nic moc říct. I když někdy bych s tím svým vzhledem něco udělala, ale zajít si např. pro barvu na vlasy do obchodu nebo dokonce ke kadeřníkovi, by byl pro mě nadlidský úkol. Věřím v Boha a teď jsem vlasně ráda, že nemám vlasy zničené barvami a že jsem panna.

Taková je krutá realita na většině základních škol pro lidi se sociální fobií. Fobik nedokáže zajít za učitelem a když na něj rodiče kašlou, tak s tím utrpením zůstane jen on sám. A musí překousnout tvrdou realitu a s velkými psychickými následky dojde až do 9. třídy.

Za mých školních let jsem nechodila ven. Měla jsem děsný strach, ale kdybych tohle řekla doma, tak by se mi nejspíš vysmáli. Od ponížení mě zachraňovaly jen různé výmluvy. Má duše a sní i tělo se uzavřelo mezi čtyřmi zdmi a o prázninách jsem třeba 14 dní nevyšla ven. Slunce ohřálo mou bílou kůži jen cestou do školy a zpátky. Styděla jsem se za to, co se dělo ve škole.

To, že se s nikým nebavím a nemám žádnou kamarádku jsem brala jako chybu kolektivu s kterým se ani bavit nedalo. Říkala jsem jsi, že až přijdu na střední, tak se snimi budu snažit bavit a oni už mě nebudou chápat jako tichou a bezbranou. Má touha byla si najít kamarádky a zapojit se do normálního života.

Kolektiv na střední byl opravdu dobrý. Jenže já jsem se sním vůbec nedokázala bavit. A zase jsem zůstala úplně sama a bez kamarádek. Pociťovala jsem z těch lidí nevysvětlitelný strach, i když už se ke mě nikdo hnusně nechoval. Postupem času mě zase začli chápat jako divnou a moc si mě nikdo nevšímal. Věděli, že když mě osloví, tak jim řeknu sotva půl slova. Rozhovor se mnou nikam nevedl. Zase jsem se stranila a zjištění, že ta chyba není v kolektivu, ale ve mně, podporovalo mou vlastní neschopnost. Sama jsem sedávala na obědě, bála jsem se k někomu ze třídy přisednout a moc mě to mrzelo. Protože se všichni na mě museli dívat jak tam sama sedím a navíc jsem moc před lidmi nedokázala jíst, protože se mi klepaly ruce. Polívku jsem si ani nedávala protože bych se s mymí klepavými rucemi polila, rýži jsem taky nejedla, protože to byl pro mě hrozný úkol ji udržet na vidličce a vyhýbala jsem se špagetám. Většinou jsem nesnědla ani polovinu porce a utíkala z jídelny pryč. Nejradši bych na obědy nikam nechodila, ale to bych zas musela nějak vysvětlovat rodičům.

Uvědomění si, že ta chyba je ve mně a že vždy budu ta, co nemá kamarádky, vedlo k propadu do depresí. Už na základce jsem často tajně brečela, v noci nemohla spát, pociťovala tupou bolest u srdce a nikomu nikdy nic neřekla. Nic mě netěšilo. Jako bych nemohla prožívat radost. Můj život přestal mít smysl. Vždy budu tichá a divná. Vždy bude pro mě utrpením jíst před lidmi, jezdit autobusem a procházet kolem větší skupinky lidí, vždy budu sama a pro smích. Nikdy se nebudu cítit dobře v kolektivu. Ale proč zrovna já? Ve škole jsou všichni normální jenom já ne. Přestala jsem věřit i v Boha. S mými charakterovými vlastnosti se nehodím do tohoto světa. Už se nebudu trápit a všechno to skončím. Po roce na střední jsem se několikrát pokusila zabít. Přála jsem si usnout a už se neprobudit. Skočit z okna, ale vlastní pud sebezáchovy mi to nikdy nedovolil. Vlastní strach mi vždy donutil utéct zpátky do postele. Strach byl mým pánem. Prožívala jsem omezující a ubíjející úzkost.

Jednou, když se naskytla příležitost, tak jsem se s tím svěřila jednomu člověku. Brečela jsem. V životě by mě nenapadlo, že budu muset navštívit psychiatra. Ještě s nástupem antidepresiv se má úzkost prohloubila a chtěla jsem to skončit, ale po několika měsících se pomalu něco začalo dít a mě bylo lépe. Zapomněla jsem na černé myšlenky (i když občas se objeví dodnes) a stala se mnohem vyrovnanější sama se sebou. Utrpením bylo taky to, když si ke mě v autobuse někdo ze třídy přisedl a já nevěděla, co říct. Asi po roce léčby, když si ke mně jedna holka přisedla a na něco se ptala, tak jsem se dala do tiché a koktavé řeči a potom se jí sama na něco začla ptát. Řekla jestli bych s ní nešla do kostela. Od té doby znovu věřím v Boha. A mám jednu kamarádku. Do školy jsme spolu jezdily každý den a povídali jsi a já mluvila s ní úplně normálně. Sice ve škole se stále s nikým nejsem schopna bavit, ale aspoň s ní ano. A hned je mi mnohem lépe. Terapie na které chodím, co 14 dní pomalu přinášely své ovoce. Staly jsme se nejlepšími přítelkyněmi a asi o 2 roky později mě seznámila s mým přítelem. Nikdy předtímm, bych si nedokázala představit, že budu s někým chodit.

Sociální fobie se zmírnila na sociální úzkost a deprese vymizely. Chodím taky občas na brigády -hlavně tam, kde bych mohla pracovat, co nejvíc sama, protože kolektiv je stále pro mne problém. Pořád jsem ta divná. Teď mě byla doporučena skupinová terapie, ale tam, kde bydlím se neprovádí. Škoda mohla jsem se zase posunout o něco dál.

Taky bych chtěla prostřednictvím těchto stránek najít lidi v podobných situacích, takové, co taky nemají moc kamarádek, protože být na světě sám je hrozné. Mohli by jsme si psát a možná i po nějaké době se osobně setkat.
Přidat k oblíbeným | Dolů | Odpovědět   

Butch|profil:Re: Můj příběh 21. září 2011, 23:08
Ahoj, jsem na tom podobne, akorad na zakadce jsem zadny problemy nemel, ale ted kazda stredni je pro me utrpeni, uz jsem na 4ty... Chtel jsem se zeptat co to byly za leky, ktere ti doktorka predepsala? A myslim, ze ta supinova teraie by pro tebe byla dobra volba, ja na ni chodim, ale jeste nejsem tak daleko, abych si sni dokazal neco odnest.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

spitalka|profil:Re: Můj příběh 22. září 2011, 14:27
Ahoj Butch, beru dodnes sertivan a usínám po mitrazapinu. Školy jsem nikdy neměnila, i když mi v nich někdy bylo hrozně. Vždy jsem to tam přetrpěla, hlavně, že jsem to nemusela říkat rodičům. Ti by z toho měli asi šok. Ale nevím, co je lepší, jestli to přetrpět a dostudovat s psychickými následky nebo odejít a mít pokoj. U mě je však zatím jedno jisté, ať přijdu do kteréhokoliv kolektivu, vždy budu ta tichá a divná. Jde o to, jak ten kolektiv to pochopí. Nejhorší jsou puberťáci, adolescenti a lidi, co maj sami se sebou problém a předvádějí se na nejslabším článku skupiny. Mě už nikdo neubližuje, kolektiv mě bere takovou jaká jsem, jen někdy někdo má ke mně takové připomínky, že jsem třeba lhostejná, nesmírně nudná..atd, jenže těžko duševně zdravému člověku vysvětlovat iracionální strach. Nemluvím s nimi a oni zas nemají mluvit o čem se mnou, připadám jsi neschopná a někdy mě to dost mrzí. Naučit se normálně komunikovat bez strachu dá mnoho práce. Člověk může číst plno knih o komunikaci, ale bez praxe se to nenaučí.

Psala jsem mail do jednoho blízkého města jestli bych tam mohla chodit na skupinovou terapii. Bohužel, není to zadarmo a po rodičích peníze chtít nemůžu, vím, že sami nemají. Jestli ti ve škole někdo ubližuje, tak předpokládám, že jsi to psycholožce ( či psychiatričce) řekl. A určitě hledáte nějaké řešení. Aby se situace kolem tebe uklidňila a ty ses mohl dávat dohromady. Jak dlouho se už léčíš a jestli to můžeš napsat tak, co bereš za léky? U mě se účinek dostavil velmi pozvolna, skoro jsem žádný nepociťovala (kromě toho, že večer jsem v pohodě usínala), ale po roce se pomalu něco začalo dít. A to, že jsem se začla bavit s jednou holkou, byla možná náhoda a sice ta, která by se mi dřív nestala, protože vím, že bych mlčela a bála bych se, že se jen ztrapním. Ona taky ta má kamarádka je taková dobrá duše, co ráda lidem pomáhá. V ten den se asi dalo až moc faktorů dohromady, ale bez psychterapie a bez těch léků, bych s ní asi nedokázala později navázat normální kamarádský vztah. A o několik let později dozrát k tomu, že mi nedělá problém ani partnerský vztah. Věřím, že ta skupinovka, ten kontak s různými lidmi, vlastně už samotný ten šok, že musím sdílet místnost s lidmi, kteří mohou na mě koukat a ještě se bavit, má léčebný účinek a určitě povzdvihuje sebevědomí. Taky když už člověk ve škole nikoho nemá, tak mu skupinovka může dát aspoň nějaké to sociální zázemí. Ale pořád, kdyby se opravdu nějaká ta skupinovka našla, tak bych z toho měla tak trochu obavy. Co se na skupinovkách asi tak dělá? Možná to záleží hlavně na terapeutovi. Nechávají tam lidi jen tak se sebou mluvit nebo hovory vede terapeut? Je ti na skupinovce někdo blízký? Je to pro tebe jako pro fobika utrpení? Napiš své dojmy. Moc by mě to zajímalo, do čeho vlasně jdu a měj se pěkně.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

mjölnir|profil:Re: Můj příběh 22. září 2011, 23:17
Ahoj Spitalko,už jsem se lekl,že ses nadobro odvrátila od Boha a pak jsem se dočetl,že už jsi k němu cestu opět našla,což mě potěšilo.Mě v boji proti SF a depresi pomáhá víra a sport.Pamatuji doby,kdy se mi tak klepali ruce,že jsem nebyl schopen v tramvaji cvaknout jízdenku,podepsat se na poště atd.Ve škole hrůza,děcka mě psychicky deptali,házeli po mě věci,nebavili se se mnou,někdy jsem měl pocit jakoby se mě i štítili.Teď už je to téměř pryč a to bez léků a psychologů a v podstatě normálně funguju.Modlím se za tebe,ať ti Pán požehná.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

spitalka|profil:Re: Můj příběh 23. září 2011, 07:30
Ahoj mjölnir, to je skvělé, že ses dokázal postavit strachu sám. Já jsem spíš hodně padala do sebelítosti. A svým hněvem a neschopností mířila proti sobě. To by mě bez odborné pomoci asi ubilo. Psycholožku beru jako součást rodiny. Je to hodná a moudrá paní. Připadám jsi jako malé děcko. Hold, když někdo namá vzor v rodině a nemá si s kým ani pořádně promluvit, tak je to těžké. Ona je jako ta nejmoudřejší babička, které se se vším můžu svěřit a věřím, že mě směřuje tou správnou cestou. Souhlasím s tebou, že víra v Boha mi taky hodně pomáhá. Víra ukliďuje a dává naději. Vždy, když jsi na Boha vzpomenu mám pocit, že nejsem sama. Moje kamarádka říká- tady je svět nespravedlivý, ale nahoře se vše spočítá a každý bude pykat podle svých skutků. Taky mi pomáhá (tedy na tuhle myšlenku mě zas přivedla psychiatrička), když jsi uvědomím, co vedlo lidi k tomu, že se chovali někdy tak hnusně. Např.: o jednom klukovi, co hodně šikanoval, jsem se dozvěděla, že jeho otec ho nejspí bil a nakonec podpálil jim i vlastní dům. Ve škole taky moc v oblibě nebyl, ale dokázal své vrstevníky bavit tím, že druhhé šikanoval, samozřejmě, že si troufl z vlastní zbabělosti jen na ty nejslabší. Nedávno jsem se dozvěděla, že teď po letech jiní zas šikanují jeho a dokonce ho hodili i do popelnice. Život je ironie, aby byl člověk nespokojený a nevyrovnaný jedinec nemusí trpět SF. Stejně tak mohou být nespokojení se svvým životem i jiní. A takhle by se dalo dál pokračovat...je to složité, ale potom, co jsem pocítila porozuměmí a ne nenávist a chuť pomsty k těm, co mě šikanovali, tak mi to přineslo úlevu. Asi zmizel pocit křivdy. Vím, co je k tomu vedlo a teď bych jim snáze mohla čelit. Člověk jsi musí nejdříve uvědomit chyby, které dělá a potom je může napravit. Někteří jsi je však neuvědomí nikdy. Taky musím říct, že co se setkávám s psychology a psychiatry, tak i když nejsou věřící, taky člověka vedou cestou pochopení, porozumění a odpuštění a vyznávají morální hodnoty než pomstu,...atd.

Jsem ráda, že jsi odepsal a jsem ráda, že jsi se z toho vlastní vůlí dostal. Cesta k mnohem spokojenějšímu životu existuje, jen ji najít...
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

mjölnir|profil:Re: Můj příběh 23. září 2011, 14:36
Drahá spitalko,já osobně psychologům a psychoterapeutům moc nevěřím ( i když mohou být i dobří),takže dávám spíš přednost kříži před léky a terapií a daří se,víra v Boha mi dodává strašnou sílu to zvládat,a když je mi úzko,tak jdu do kostela,pomodlím se růženec nebo prostě Bohu svěřím svůj žal,bolesti,problémy,prosím ho,mluvím k němu,křičím mu vše,co mě trápí.Člověk tak nikdy není sám a on mi naslouchá,neodvrátí se ode mě,je se mnou i v té úzkosti a i on ji se mnou zažívá.Tento vztah je pro nekřesťana těžko chápavý.A ty,jsi biřmována?Jinak,rodině já nemohl nikdy důvěřovat,matka mi vždy řekla,že jsem chudáček,co se lituje,tak už ji pár let nevěřím.Já taky neměl lehké dětství,když mi bylo 6 let,rodiče se po celkem bouřlivém vztahu rozvedli,pak nevlastní otčím mě jako malého často bil a namáčel hlavu do jídla,když jsem nejedl,ve škole jsem byl vždy outsider,odstrkovaný,nikdy jsem nedokázal zapadnout a mít kamarády a až nyní,díky víře a sportu si konečně buduji svou pořádnou identitu.Co bylo však všechno mé trápení proti mučivé smrti Pána na kříži.Myslím na tebe a tvou krásnou,upřímnou duši. ;-)
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

qwewerty|profil:Re: Můj příběh 23. září 2011, 18:50
Milá Spitalko, i mě Tvoje upřímnost hodně oslovila a musím napsat, že mě i dojala. Rozumím Ti a podávám Ti alespoň takhle virtuálně ruku. Hodně štěstí a síly :-))
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

spitalka|profil:Re: Můj příběh 27. září 2011, 12:09
Ahoj mjölnir, obdivuju Tvou pevnou a silně zakořeněnoou víru v Boha. Je mi však líto, že má víra nemá tak pevné kořeny jako ta Tvoje, že by přemohla i SF. Jako malá jsem chodila do náboženství. Mí rodiče se mnou chodili do kostela, ale věřili spíš jen na oko, snad aby vypadali lépe před druhými, někdy když se jim nechtělo ,tak do kostela nešli a modlit se jsem je viděla jen v kostele. Křesťanské zásady zpravidla ctili hlavně, když jse jim to hodilo do krámu, když jsem neposlechla, tak mě nutili klečet v koutě a moralizovali- Co tě v tom náboženství učí? Takhle se chovat k rodičům? Vytahám tě za ty vlasy, jsi nepodařený spratek. Můj otec byl autoritou celé rodiny a my jsme ho museli bezpodmíněčně poslouchat. K dosažení své zvrácené morálky a poslušnosti byl schopen použít všech prostředků- v afektu zuřivosti bití, moralizování, nadávání a zesměšňování - jen on byl dobrý a nebál se za sebe postavit i Boha a obhájit jsi své názory jakože vyplývají z Božího učení, ale víru (jestli vůbec, kdy nějakou měl) jsi přizpůsoboval podle sebe. Pro něj bylo dobré, když jsme ho museli poslouchat a jít třeba v 8 hodin spát, protože podle víry děti musí ctít a poslouchat své rodiče, ale že jsem šla třeba v noci na záchod a zahlédla koutkem oka, než rychle přepnul televizi, že se dívá na nějaké erotické pořady, to byla zas jeho zvrácená víra. Oba mí rodiče však dlouho chodit do kostela nevydrželi a dnes už tam několik let ani nevkročili. Do náboženství jsem chodila celé roky až do 6. třídy. V 6. třídě jsem začala pociťovat silnou úzkost i mezi děckama z fary. Měla jsem problém před nimi mluvit, když katechet se každého z nás ptal např.: co jsme udělali tento týden za dobrý skutek a debatovali jsme o Bohu a o tom jak se chováme, nedokázala jsem se do debaty vůbec zapojit. Měla jsem pocit, že se všichni na mě dívají a říkají si proč mlčím. Připadala jsem jsi tam jako černá ovce. A tak v 7. třídě jsem se do náboženství už nepřihlásila a vzhledem k tomu, že i mí rodiče přestali chodit do kostele tak já taky, protože najednou jsem se tam sama bála jít. Bála jsem se, že třeba potkám někoho z fary a on se mě bude vyptávat proč už nechodím na náboženství..atd. A potom má víra začla upadat. A šlo to se mnou z kopce.

Takže biřmována nejsem, ale chtěla bych to napravit. Nevím však jestli se můžu nechat biřmovat jen tak nebo musím chodit alespoň zase rok do náboženství. Chtěla jsem absolbovat skupinovou terapii a potom se ke zdejší faře přidat a na hodiny náboženství zase chodit. Ze začátku září zrovna pan farář v kostele oznamoval na zápis do hodin náboženství. Říkala jsem přítelovi, že bych tam chtěla jít, ale že zatím počkám, jak mě bude po skupinové terapii, abych z tama zase neutekla. Jenže vhodnou skupinovku jsem dodnes nenašla. Ale zvažuju, že bych to aspoň zkusila se tam příští rok zapsat, škoda že tu nemám žádné známe křestany abych tam nebyla sama, bojím se toho. Potřebuju jsi mnohem víc svou víru upevnit, vyzrát tak abych bezmezně zase mohla v Boha důvěřovat, jako když jsem byla malé dítě, cítím, že teď už to není jako tenkrát, že mám v duší mnoho černých děr.

Máš pravdu nic nemůže být horší než umučení našeho Pána, proto se litovat nemůžem. Naše utrpení je jen kapka v moři v porovnání s jinými.....Náš Pan nás učí nejlíp jak snášet bolest.

Měj se pěkne.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

mjölnir|profil:Re: Můj příběh 27. září 2011, 19:20
Drahá,nevím jestli je dobře psát o silných kořenech mé víry,já jsem totiž veliký hříšník a nemyslím si,že bych byl zrovna vzorem křesťanské ctnosti a dokonalosti.Ale snažím se se svou slabostí bojovat.Co se týče biřmování,tak ano,tam je zhruba roční příprava.Máš doma Bibli? Pokud ano,čti si ve SZ žalmy,tam se totiž svěřují Pánu se svými bolestmi,starostmi,pochybnostmi,tam Ho volají,naříkají,ptají se ho,skládají básně,opravdu čti žalmy.A pak čti Nový zákon.Ale ne způsobem jako se čtou noviny,ale způsobem rozjímání.Co se týče rodičů,předpokládám,že Bibli asi moc nečetli,že? No a odkud vlastně jsi? Pán ti požehnej,modlím se za tebe.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

spitalka|profil:Re: Můj příběh 29. září 2011, 12:33
Bibli mám, mám i takovou kapesní knížku Nového zákona. V zadu jsou odkazy např.:" Když se cítíš osamělý " a k tomu jsou vypsané stránky, kde najdu v textu bovzbuzení. Náš Pán nám zanechal nástin myšlení jak řešit nejrůznější problémy. Je to lepší než číst psychologické knihy o úzkosti. I když musím přiznat, žev některých případech jako by sama Bible byla učebnicí psychologie a některé věci a nástiny jednání, co psychologické knihy učí, jako by z myšlenek Bible vycházely. Jinak nýní žiju v Hradci Králové a můj otec snad Bibli v ruce nikdy nedržel. A odkud jsi Ty, jestli to však psát nechceš, tak nevádí, já se taky tak trošku stydím, každý kdo na toto fórum příjde, tak vidí, co tu píšu za blbosti, jaký jsem blázen a kvůli tomu chci být aspoň trochu v anonymitě. Jinak by to nešlo.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

mjölnir|profil:Re: Můj příběh 29. září 2011, 20:22
Já jsem z Ostravska.Z tou psychologií v Bibli máš pravdu,já jsem nepoznal žádnou jinou víru,filozofii či náboženství,která by tak pomáhala člověku snášet utrpení,těžkosti,samotu,nepochopení světa jako křesťanství.
Mt 16:24: "Tehdy řekl Ježíš učedníkům:Chce -li kdo za mnou přijít,zapři sám sebe,vezmi svůj kříž a následuj mne.Nebo kdo by chtěl duši svou zachovat,ztratí ji,kdo by pak ztratil duši svou pro mne,nalezne ji."
www.youtube.com/watch?NR=1&v=M8aJKAvqStA
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

DaveKsf|profil:Re: Můj příběh 23. září, 17:42
Ahoj, četl jsem tvůj příběh asi před pěti lety a mám ho v paměti dodnes, a naštěstí jsem ho znovu našel a doufám že si to přečteš, protože ti chci pomoct.
Nebudu to tady nějak rozebírat a vysvětlovat protože bych tady byl dlouho, ale možná, možná máš problém jako já a je řešitelný, vím to protože jsem ho sám měl. Vím že jsi pravděpodobně jako já a že se tvůj příběh liší od ostatních sociofobiků proto, protože tě lidi šikanovali. To že na člověka jsou lidi hnusní není důvod ten že se stydí. Vím že to co teď řeknu bude znít neskutečně hloupě a mávla bys nad tím rukou ale PROSÍM, musíš to vyzkoušet. Pokud to budeš chtít vysvětlit, klidně si třeba řekni o email.
Jestli máš hodně husté vlasy, zkus si je prostříhat, nůžkami na prostříhávání vlasů. Ano zní to jako že jsem se zbláznil, ale prosím zkus to. Nebo pokud si myslíš že je nemáš husté, zkus si ty vlasy alespoň nějak udělat hezké. Moje vlasy kdysi byly můj problém a přísahám tady bohu že od té doby co jsem tohle vyřešil, na mě přestali lidé být hnusní, a začali se se mnou bavit a já přestal mít sebemenší sociální fobii. Od té doby jsem zjistil že vůbec nebyla chyba ve mně, že bych měl sám sociální fobii ale v nich, kvůli tomuhle.
Pokud si to náhodou přečteš tak ti to mohu ještě vysvětlit, samozřejmě bych o tom mohl napsat celou stránku. Nezabývej se tím jak tohle asi může být pravda, prostě to zkrátka tak je a psychologie tak funguje. Neříkám že to je důvod každého člověka co má SF, ale pravděpodobně právě tebe. Určitě to vyzkoušej, a měj se hezky.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Dejv79|profil:Re: Můj příběh 24. září, 00:45
Ahoj, začnu trochu jinak - co se stane, když budeš každý den trénovat dejme tomu hraní na housle?
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Rest|profil:Re: Můj příběh 24. září, 05:52
Budu mít nasraný sousedy? :)
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Dejv79|profil:Re: Můj příběh 24. září, 10:45
:) To taky. Zpátky k otázce: když dejme tomu tu hru na housle budu trénovat každý den, všude, kam půjdu, i v noci, dokonce se mi o tom bude zdát. Co se ze mě stane?
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

želvuška|profil:Re: Můj příběh 24. září, 15:18
Houslista. V závislosti na věku, ve kterém jsi začal, na míře tvého hudebního sluchu, na tvé schopnosti se motivovat k pokračování i přes nezdary, na tvé schopnosti najít si pro tebe vhodný způsob cvičení - tedy takový, který ti umožní hudebně se rozvíjet a cítit z toho radost; prostě v závislosti na různých podmínkách se díky pravidelnému cvičení můžeš stát čímkoliv od celkem mizerného až po vynikajícího houslistu. Ale každopádně, přinejmenším na ty housle aspoň něco zavržeš, což je víc, než s čím jsi začal.
(Pokud se ovšem něco nezvrtne. Může se i stát, že přílišný tréning každý den všude - dokonce ve snech - ti přeleze přes hlavu, rozmlátíš housle o futra a s hraním skončíš.)

Trochu se obávám, že očekávaná odpověď byla, že pravidelné cvičení z tebe udělá vždycky dobrého houslistu? ;)
Nahoru |  Odpovědět    

  1  2    ..poslední (2)


Témata





Pro vkládání příspěvků, je nutno být přihlášen.
Pokud jste již registrován, přihlaste se zde.
Pokud nemáte doposud registraci, registrujte se zde.
Zaslat zapomenuté heslo zde.




Sdílejte

 
 


Plánované akce

  Fobici z Ostravy, 15.11.2018, 11:56
Svépomocná skupina České Budějovice, 04.11.2018, 18:04
Skupina Ostrava, Frýdek a okolí, 04.10.2018, 17:52
Sraz Ústecko, 28.08.2018, 21:56
Milešovka Hromová hora, 10.06.2018, 21:33
 
Celkem: 122 Zobrazit vše


Hledat

 
  
Web Témata 
Příspevky
 
 


Anketa

 

 
Vypsat všechny ankety


Google search

 

 


Návštěvnost

   


       SF na Lidé.cz
       SF na Twitter
       SF na Facebook
       RSS 2.0, Atom 1.0