Sociální fobie Sociální fobie   
 
Témata  |   přihlásit | registrace  

Hlavní menu

   Úvod
 Články
 Terapeuti
 Knihy
 Vaše příběhy - vložit
 Vaše tvorba - vložit
 Fórum - založit téma
 Pokec -stav
 Seznamka
 Ankety
 Kalendář
 Poradna
 Odkazy
 Kniha návštěv
 Kontakt
 


TOP

  Filmy, 18.05.2019, 23:19
Ztrata panictvi/panenstvi u lidi ze SF,kdy ?, 04.09.2017, 18:55
Zaměstnání a sf, 01.11.2016, 19:13
Hledají se všichni z Ostravska, 11.01.2015, 18:00
|Něco pro radost, 06.08.2014, 11:54
Vědecké zajímavosti, 06.08.2014, 11:37
Sociální fobie a křesťanská víra, 13.06.2014, 16:06
Naše občanské sdružení, 19.09.2013, 15:51
Pomohla někomu AD na SF?, 16.01.2013, 21:55
Volné téma, 05.12.2011, 14:45
 
Celkem: 29 Zobrazit vše


Aktuality

  19.09.2010, 17:36
Byly aktualizovány informace o občanském sdružení Sfinga, o.s. Obecné informace, cíle, kontakty, termín srazů ...zobrazit

02.08.2010, 22:35
Diskuzní fórum nyní dostupné přes RSS čtečky. Zdroj XML Atom 1.0 http://socialnifobie.info/feed/ Případné pr...zobrazit

10.07.2010, 15:08
Portál dostal nový plášť! Náměty a připomínky jsou velmi vítány. Především pak, pokud naleznete chybu, ozn...zobrazit

08.07.2010, 12:54
Zdravím vespolek Dnes došlo k nasazení nového motoru fóra. Z vnějšku se vcelku nic nezměnilo, ale uvnitř do...zobrazit

 
Celkem: 4 Zobrazit vše



Psychicky nezvládám kolektiv28. října 2017, 19:26
Ahoj, přišla jsem se trochu vypovídat a požádat o pomoc. Od posledního založeného vlákna uběhlo skoro půl roku. Doufala jsem, že se něco málo zlepší...ale mám pocit, že se mi jen více snižuje sebevědomí (teda ten zbytek) a nějak nevím za jaký konec to chytit.
Jak už jsem psala minule, tak mám bohužel nelepšící se problém s prací. Doufala jsem, že se časem otrkám, budu průbojnější, dokážu si obhájit názor. Nebudu otloukánek, který si doslova nechá s.át na hlavu a abych "zapadla" nebo nebyla v nelibosti, vyjdu každému vstříc.
Kolektiv není vyloženě zlý, ale vycítí nejistotu, strach a obavy. Bohužel mám v kolektivu (skoro všechny ženy) různé přezdívky a dávají mi samozřejmě v "legraci" najevo, že jsem pomalá, že jsem mimo, divná (i tím, že nemluvím), za zády hloupá...Prostě ženské to umí tak bravurně obrátit, že ze situace (která se týká mě), vyjdu vždy jako ten nechápavý blbec já, i přesto, že se bráním a jsem v právu :( Podobně si mě dobíraly předevčírem...
Dnes jsme měli pracovat na novém úkolu. Nové věci nemám ráda, už jen proto, že se bojím ztrapnění, že něco nepochopím nebo udělám špatně, že se budu ptát - přitom když jsem se neptala - abych nebyla za debila, tak mi bylo časem vyčteno ať se klidně ptám, že na tom nic není. Pochopitelně teď když se ptám, jsem za vola o to více, že se ptám!Není to jen má domněnka, bohužel.
Dnes v práci jsme měli pracovat na novém úkolu. Nevím co se stalo, ale jak mi kolegyně vysvětlovala co mám dělat, úplně mi vypnul mozek, nedokázala jsem se soustředit a jen mi v hlavě běželo - snad se na mě nikdo nedívá, jak mi to vysvětluje, snad nevidí, jak se tvářím, jak jsem nervozní, jestli úkol pochopím atd. Byl to docela složitý úkol (alespoň pro mě, než se "zaběhnu"). Na naší směně byly dnes i kolegyně z druhé směny, o to více jsem se nechtěla zesměšnit. Jenže se stal pravý opak. Odešla jsem na své místo s tím, že jestli nebudu něco vědět, tak mi to ta kolegyně ukáže ještě jednou. Samozřejmě, že jsem si nebyla jistá, nějakou chvíli jsem se trápila...a najednou se to stalo. Oči se mi zalily slzami, cítila jsem jak rudnu, nebyla jsem schopna oči odtrhnout od stolu na kterém pracujeme, ruce byly neposlušné, srdce začalo bušit, úzkost mě skoro pralyzovala. Ustala jsem v práci, kolegyně naproti, co mi úkol vysvětlovala, se na mě podívala, viděla, že jsem na "sesypání", tak se na mě soucitně podívala. Tímto gestem se pláč nedal zadržet, naštěstí to nikdo neviděl, jen si všimly, že nejsem ve své kůži a mého rychlého odchodu, odešla jsem na wc, kde jsem se snažila uklidnit. Když jsem se vrátila k práci (bylo jasné, že si o mně povídaly), kolegyně mi vše ještě jednou vysvětlila. Začala jsem znova a snažila se nevšímat pohledů kolegyň, viděla jsem periferně jak se na mě otáčejí, ale měla jsem zrak upřený dolů na stůl...i tak jsem znejistila, ztratila rychlost, práci jsem si po sobě i třikrát kontrolovala jestli ji mám dobře. Jiná kolegyně se podívala, kolik mám hotové práce, když viděla, že málo, tak to řekla nahlas a vesele a nastal výbuch smíchu od ostatních kolegyň. Za celou směnu jsem udělala polovinu práce, než co jsem měla přiděleno, kolegyně mi ještě musela pomoct, jinak bych práci nestihla. Cítila jsem se jak naprostý idiot. Slzy se mi draly do očí celou směnu, vůbec jsem nejedla (i když skoro nikdy nejím, tak ani to málo), kolegyně se pak normálně bavily, mě si naštěstí už nevšímaly, ale jejich tajemné úsměvy, když se na mě podívaly, mluvily za vše...
Po práci, kdy jezdím s jednou s kolegyň autem, jsem raději půl hodiny čekala na autobus, než abych jela s ní. Hambou bych se propadla.
Na jednu stranu jsem ráda, že kolektiv není zlý, pomůžou, ale za zády pomluví :-/ Nevím z čeho jsem poslední půl rok tak přecitlivělá, že by se to všechno na sebe nabalovalo? Různé vtípky, někdy i trochu rošťácké naschvály (nic hrozného, chápu humor, i když mě trochu bolí, že se někdy nevědomky dotknou cilivých míst, které se týkají sf).Před několika měsíci mě kolegyně neprávem shodila a peskovala před všemi na směně.To jsem poprvé odešla s "brekem". Ji ani nenapadlo, že jsem brečela kvůli ní...Druhá kolegyně mě pak naštěstí podržela.
Jinak co se týká práce, kdybych byla úplný magor, tak by mě (doufám) dávno vyhodili. Je fakt, že jsem pomalejší, ale ne tak moc, abych musela snášet jejich humorné vtípky na mou "pomalost". Ale práce mě baví, jsem pečlivá a všímám si detailů. Největší problém mám s novými úkoly, než se do nich "dostanu". Nových úkolů se dost bojím. To, co se stalo dnes, jako že jsem se rozbrečela z toho, že jsem neuměla nový úkol a nechtěla selhat, se mi ještě nestalo. Bylo mi o to trapněji, že vlastně o nic vážného nešlo.
Pláčete (jestli ano, tak určitě v soukromí)? Nebo se vám stane, že to psychicky nezvládnete i na veřejnosti?Co mě deptá je, že jsem už podruhé během dvou měsíců brečela před pracovním kolektivem :-/ Co si asi budou o mě myslet? Že jsem labilní? Minimálně...nevím jak se s tím vnitřně srovnat až taková situace přijde znova - věty v duchu typu - neblbni, o nic přece nejde;neřeš kraviny, přijdou horší situace; a jiné - mě vyburcují k pláči ještě více. Už to, že jsem v práci za blbku mi nepřidá, a to, že budu co chvíli brečet a tím pádem se ztrapňovat...to raději být na ÚP :-(
Co se týká aktivit z práce (večírky, výlety atd.), vyhýbám se úplně všem, většinou s nějakou výmluvou.
Místo abych se těšila z víkendu, tak vím, že ještě zítra budu v depce a v pondělí znova do jámy lvové, kde se budu třást nad vším co udělám, nad každým úkonem, pohledem, slovem, které řeknu. Mám pocit, že jsem se dostala do levotočivé spirály...
Nemáte nějakou radu, jak přímo v té situaci, kdy to na vás má přijít (zhroucení), že byste si řekli v duchu nějakou povzbuzující větu, která by odvrátila blížící se trapas?
Přidat k oblíbeným | Odpovědět   

Furler|profil:Re: Psychicky nezvládám kolektiv 29. října 2017, 13:17
Mám to úplně stejně, když už se všechno totálně posere, tak konečně získám klid:D
Zpět    

! všechny příspevky tohoto tématu !





Pro vkládání příspěvků, je nutno být přihlášen.
Pokud jste již registrován, přihlaste se zde.
Pokud nemáte doposud registraci, registrujte se zde.
Zaslat zapomenuté heslo zde.




Sdílejte

 
 


Plánované akce

  Setkání v Českých Budějovicích, 12.08.2019, 12:07
Praha - akce, 20.07.2019, 10:46
Fobici z Ostravy, 18.07.2019, 11:54
Sebezkušenostní pobyt, 17.07.2019, 15:05
Sraz Ústecko, 07.07.2019, 18:50
 
Celkem: 124 Zobrazit vše


Hledat

 
  
Web Témata 
Příspevky
 
 


Anketa

 

 
Vypsat všechny ankety


Google search

 

 


Návštěvnost

   


       SF na Lidé.cz
       SF na Twitter
       SF na Facebook
       RSS 2.0, Atom 1.0