Sociální fobie Sociální fobie   
 
Témata  |   přihlásit | registrace  

Hlavní menu

   Úvod
 Články
 Terapeuti
 Knihy
 Vaše příběhy - vložit
 Vaše tvorba - vložit
 Fórum - založit téma
 Pokec -stav
 Seznamka
 Ankety
 Kalendář
 Poradna
 Odkazy
 Kniha návštěv
 Kontakt
 


TOP

  Filmy, 13.09.2018, 00:49
Hudba,co rádi poslouchají fobíci, 03.09.2018, 21:43
Ztrata panictvi/panenstvi u lidi ze SF,kdy ?, 04.09.2017, 18:55
Zaměstnání a sf, 01.11.2016, 19:13
Hledají se všichni z Ostravska, 11.01.2015, 18:00
|Něco pro radost, 06.08.2014, 11:54
Vědecké zajímavosti, 06.08.2014, 11:37
Sociální fobie a křesťanská víra, 13.06.2014, 16:06
Naše občanské sdružení, 19.09.2013, 15:51
Pomohla někomu AD na SF?, 16.01.2013, 21:55
 
Celkem: 30 Zobrazit vše


Aktuality

  19.09.2010, 17:36
Byly aktualizovány informace o občanském sdružení Sfinga, o.s. Obecné informace, cíle, kontakty, termín srazů ...zobrazit

02.08.2010, 22:35
Diskuzní fórum nyní dostupné přes RSS čtečky. Zdroj XML Atom 1.0 http://socialnifobie.info/feed/ Případné pr...zobrazit

10.07.2010, 15:08
Portál dostal nový plášť! Náměty a připomínky jsou velmi vítány. Především pak, pokud naleznete chybu, ozn...zobrazit

08.07.2010, 12:54
Zdravím vespolek Dnes došlo k nasazení nového motoru fóra. Z vnějšku se vcelku nic nezměnilo, ale uvnitř do...zobrazit

 
Celkem: 4 Zobrazit vše



Můj neskutečný příběh25. ledna, 11:45
Hojte!
Je zvláštní, jak existuje několik pohledů na to, dle čeho lidé nazývají životy druhých neskutečnými, strhujícími, těžkými... Spousta z nás, kteří ví, proč jsou tady na diskusním foru, by naopak řekla, že vnější pozorovatel by o našem životě řekl, že je nudný, stereotypní, šedý, nezáživný. Přitom vnitřně u každého je tomu přesně opačně. Zuřivý boj vnitřního světa s vnějším světem probíhá každodenně a neustává.

Já sám jsem prožíval sociální fobii od malička. Respektive, věděl jsem, že je něco jinak než u druhých. Když se teď ohlédnu, ptám se čím to bylo způsobeno. Ten stud, nezájem o okolní dění - bylo mi kolem pěti. Rodina? Je to možné, rodiče často nebyli doma, moc jsme si nepovídali, rozvedli se, následně hádky, odstěhování. V té době jsem věděl, že mě tížilo, že se děje něco a já nevím co, neměl jsem v té době jistoty. A to dnes pokládám za hodně důležitou věc ve výchově dítěte. Dítě by mělo mít svůj koutek, mělo by mít svůj čas pro sebe a přitom se čas od času věnovat okolnímu dění. Tak aby se dítě udržovalo v realitě, aby mu prostředí nebylo cizí.
Absence tohoto se totiž rovná tomu, co se stalo mně. Člověk tak nějak vyrůstal, nějak žil, ale netušil, žil ze dne na den a neuměl jsem si představit sebe za x let. Žádný zájem o něco, nic nového, stereotyp způsobily přesně ten efekt prázdné nádoby. Takový člověk pak od života neví co chce, neví kam se ubírat, protože jednak nemá potřebné informace a druhak jeho osobnost se nezačala ještě ani vyhraňovat. Ptáme li se pak na to, proč nemá takový člověk v času dospívání sebevědomí, tak výše napsané je odpověď.
Ale přitom se mohlo zdát, že se stále směju, že mám kamarády, že jsme tvořili lumpárny, že jsem šťastné dítě. Přesto jsem nevěděl, kdo vlastně jsem.

Divné věci se začaly dít kolem desátého až patnáctého roku života. Začal jsem si všímat, jak se lidé chovají kolem mně. Cizí i ti, co mě znají. Už to nebylo takové, že mě rádi vidí, že mě mají rádi. Člověk poznal, že se o něm baví i nehezky. Poznal, že se mu smějí, dokonce mi začali vytýkat věci, které jsem do té doby vůbec nezaznamenal. "Jsi moc hubený","Jsi ošklivý","Máš nohy, jako holka","Jsi chudák". Už jsem viděl, že se neusmívají přirozeným pohledem, ale že se vysmívají. Několikrát jsem si ověřil, že to jsem já, komu se smějí a že mě ve skutečnosti berou za jiného, divného. Což byl šok, protože já myslel, že mě celkem berou pozitivně. Omyl. Jak kteří. Bylo více intenzivnější, že mí vrstevníci, ale i starší lidé, učitelé, cizí na ulici se opírali do mého vzhledu. Proč? Co jim tak na mě vadilo? Tenká skořápka sebevědomí začala praskat. Sebevědomí jsem tenkrát neřešil, ale vím, že od té chvíle to nabralo značné obrátky a já zjistil, že vlastně o sobě nevím nic. A o druhých také ne. Proč se dějou tak hrozné věci a já je tak prožívám? Samozřejmě jsem se do sebe uzavřel a neřešil nic jiného než to, proč se mi smějí.
A čím více jsem to řešil a začal si toho všímat, tím více si mě lidé dobírali. Byla tu jakási vidina toho, že na střední to bude lepší, že zapadnu a začnu nanovo.
Doma v rodině to stálo za houby, nerozuměli jsme si, času bylo málo, neustálá frustrace z něčeho. Nemohl jsem být v klidu. Neuměl jsem ten problém vysvětlit. Mysleli si, že jsem líný, nechce se mi nic dělat. Já přitom neuměl ten problém popsat, styděl jsem se a hlavně, neměli jsme tak dobrý vztah s důvěrou. Naopak přes mě proudily problémy mezi máti a otcem, který si neustále půjčoval od máti a já to prostě doma schytával za něj. Už jen blbá nálada v domě mi nedělala dobře, když jsem sám byl rozhozen. No a jednoho dne v této atmosféře si pamatuju, jak se mnou matka dělala úkol a já jsem se nedokázal soustředit, neustále jsem měl ten před očima ten svůj problém. Matka mou neschopnost už nevydržela a začala mě mlátit, sem tam řekla i nehezký slovo. O pár chvil mi pak řekla něco, co si pamatuju dodnes a jen potvrdila to, co si mysleli lidé o mně a říkali mi to do očí. Byla to pejorativní hrubá narážka na vzhled. Takže jsem měl černé na bílém, že to co lidi okolo tvrdili byla pravda. Ten večer jsem do dlouhé noci brečel.
¨
Lepší zítřky jsem viděl v nástupu na střední. Vy už tušíte, že teprve přechodem na střední začalo to pravé čiré peklo.
Už první chvíle jsem věděl, že to bude mnohem horší a že je moje naděje v troskách. Teď se tomu směju, jak jsem byl naivní. Naprosto jsem nechápal tu společnost, do které jsem spadl. Musím uznat, že jsem šikanovaný nikdy nebyl, asi se o to jeden pokoušel, ale to jsem si nenechal líbit. Nehledě na to, že v té třídě jsem docela zapadl a byli jsme docela dobrý kolektiv. Nicméně cesta do školy, ze školy, bytí na chodbě, na ulici, to bylo strašné :D. Já si pamatuji, jak jsem se tenkrát té fobii snažil odolávat. Takže jsem věděl, že tu je ten problém, ale snažil jsem se chodit do videopůjčovny, na náměstí si dával kolu a pozoroval jsem, co se děje. Z dnešního pohledu jsem na sebe hrdý, že jsem toto dokázal. Ano, dát si kolu :D Zkrátka jsem dělal jsem pokusy sám na sobě, kdy mi vadí expozice s lidma a kdy ne.
Na takový svět jsem nebyl připravený a poznával jsem daleko více, než kdykoliv předtím. Cítil jsem se dobře, když okolo mne bylo nejméně mladých lidí. A začaly mi vadit holky. :D Ty totiž byly doslova kruté, nebály se mi říct, cizímu člověku, co se jim na mně nelíbí. A to mě vždy zarazilo.
Každý den bylo tedy peklo v buse, peklo na ulici, pak na chodbě. Neskutečně jsem to prožíval a přál si, aby tam, kde budu bylo nejméně lidí. Když si teď představím, že mi vadil i jeden člověk na zástávce, kudy jsem chodíval, musím se sám sebe ptát, co jsem si myslel, že se to všechno jednou vyřeší? Ano myslel jsem si to, že to opadne.
Neopadlo. Lidi se do mě strefovali neustále, je jedno, kdo to byl, ať učitelé, mistři, všichni ti řekli nehezké věci.
Pak jsem propadl, zase propadl a nakonec mě vyhodili. Nešlo to. Nešlo to, že já nevěděl, co lidé po mně chtějí. Ano, možná někoho napadne, jestli nechtělo, abych začal cvičit, jenže to je právě to, co se nestane. Člověka, kterýho je v této situace nenapadne řešení jen tak zničehonic. Je neustále zaměřený na to, jestli stojí rovně, jestli se někdo nedívá, jestli není špinavý, neustále se kontroluje a je to až takové, že je to pro smích ostatním. Nedivím se. Sebemrskačství v té době vyrostlo do obrovité míry. Schovával jsem se na záchodcích a to různě ve škole, na busových nádražích, neustále jsem bojoval o přežití každý den, jen s tím, že jsem plánoval kudy půjdu, abych potkal nejméně lidí. Později, když mě tedy vyrazili se to ještě zhoršilo a já už nevycházel ani ven. Nikdo nechápal, co se děje. Byl jsem třeba zavřený v koupelně půl dne, brečel jsem, apaticky se díval do zdi a byl v mysli zaměřený na to, že nikdy to neskončí. Hodně jsem se vyhýbal lidem, takže místo školy jsem chodil do přírody, kde jsem měl být, tam jsem nebyl, nepřekonal jsem svůj strach. U psychologa jsem se dozvěděl, že vypadám normálně a že je to možná jen v mé mysli.
Ale není. Bylo to zatraceně pravdivý. Nejhorší na těchto etapách je, že jsem dostával zcela racionální důvody, proč nemohu mít lepší život. A to je pro člověka v depresi to nejhorší. Nejenže emočně cítí, že je na tom špatně, ale zároveň dostává důkazy, že to tak je.
Za tu dobu jsem se možná vnitřně více vyrovnal a utříbil, ale materiálně jsem se nikam moc neposunul. A to chtějí lidé vidět. Praktičnost, vůli, něco, aby za člověkem bylo vidět.
Jestli bych chtěl si to celé prožít znovu? Jednou jsem odpověděl, že ano. Teď už nejsem takový masochista, odpovídám, že ne. :D A nepřeji to nikomu zažít, ty pocity bezcennosti, trapnosti, zoufalství.
Dnes už ale na celou věc koukám jinak. Bylo to nutné, abych věděl, kdo jsem, čím jsem. To ano. Ale vzalo mi to hodně let života. Izolace je svinstvo, ubíhá vám život mezi prsty, s vámi je to pořád stejné, okolí vás nemá rádo, protože dle nich nic neděláte, jste jen líní. A když už přijde na jejich rady, jako "musíš to překonat","snaž se víc", už jen mávnete rukou. Není třeba se na ně hněvat, neboť neví, co činí. :p ¨

Je fakt, že za ta léta jsem se naučil mnoho, hlavně vnitřních pocitů, vjemů. Například jsem se naučil komunikovat. Co a jak kdy říct, jak potěšit, už se tolik nezadrhávám studem. Vztahy se vylepšily, i když nejsou ideální, tak rozhodně lepší. Rodiče už tak trochu ví, s čím jsem bojoval, tak jsou smířlivější. Cvičil jsem a cvičit ještě budu, jen stále mám pocit prázdnosti a zoufalství z toho, že jsem zmeškal tolik let a teď to chci všechno dohnat. Vím, že jsem vnímavější, což je prostorem pro nové problémy, ale rozhodně to není nic, co bylo v předešlých letech. :)

Takže určitě pozitivní věci v tom jsou, ale přiznejme si, že tyhle epizody člověka poznamenají. Je jen na samotném člověku, jak se s tím vyrovná. Hlavně vědět, že není sám s tím problémem a že to jde řešit, ano složitě, ale jde to. Mám zkušenost, kdy jsem už volal na linku důvěry a tam mi pán řekl, že můj problém přesahuje možnosti linky. Ale já se chtěl jen vypovídat. On nechtěl. :D Takže je to o tom, najít sílu a pomoc v sobě. Nikdo vám nevidí do hlavy, nikdo vám nemůže rozumět, jako vy sobě. A proto je důležité udržovat duševní hygienu, vědět o sobě, kdo jste, co máte za klady, co máte za zápory, co umíte, co neumíte, v čem jste prospěšní, za co by vás lidé měli rádi a tak dále.
Ty vzpomínky na pocity prázdnoty tam budou, já sám vzpomínám třeba to, jak jsem jezdil vlakem ze školy (bylo to dlouhé ježdění, více než hodina vlakem a jen jedním směrem) a přemýšlel jsem o tom, jestli někdy budu šťastný, když je plno lidí okolo mě tak rozzářených. Teď si vzpomínám. :D Taková vsuvka. Jak jsem jel vlakem a naproti mě byla slečna, která se posmívala, dávala si ruku před pusu, dusila v sobě smích. Dělal jsem, že ji nevidím, díval jsem se z okna. A takových historek asi máme každý spoustu, jen tohle jsou ty vzpomínky, na které když dáte moc velkou váhu důležitosti, tak vás rozloží. Dnes už to vím, je to o prioritách toho, jak cítíme. Jak člověk cítí a vnímá. Musí se to naučit. Klouzat po povrchu, jinak ho to semele.

Samozřejmě mezi špatné vlastnosti této etapy života řadím i tu izolaci. Když jdete pak ven, vlastně si nemáte s kým co říct, protože jste prožili značnou část života v depresi. A ano, dá se mluvit se slečnou o tom, jak jste trpěli depresí, ale nedoporučuji to. Děsně tohle odhání lidi. Něco, čemu nerozumí,tak se s vámi přestanou bavit. Nuže a pokud už jste někomu vyprávěli svůj příběh, tak v lepším případě se s vámi přestal bavit, v horším tu depresi dostal taky. A já vím, že jsem dělal chybu v tom, že jsem každému chtěl vysvětlovat, co mi je a proč mě to tíží. Nedělejte to. Nemá to cenu, nepochopí vás. Jen v jejich očích budete za zbabělce, podivíny, nedozrálí lidé, trosky.
Znám to. Nesnažte se vše vysvětlovat. Ani dívce, která se přesně zeptá, co jste dělali v té době a vy víte, že jste zrovna trpěli, neříkejte, že jste trpěli, ale něco neutrálního. Nejlépe si z toho dělat legraci, ale to je už pro lidi, kteří získali nadhled nad svou situací. :)
Budou rýpat, budou o vás říkat nepravdy. Vy sami musíte vědět, co je pravda a co ne. Nenechat se definovat lidmi v okolí. Jinak vás to opět semele.
V dnešním světě je důležité vědět o sobě co nejvíce, abyste mohli čelit nástrahám.
Já vím, je neskutečně těžké se překonávat, ale člověka posunují zážitky mimo komfortní zony.

Možná, že se po vyléčení, dostane pocit apatie ke všemu, že vám bude vše jedno. Vzpomeňte si, za co jste bojovali v době, kdy jste přežívali a chtěli jste se dostat na poštu, na nákup, do školy. Ta silnější stránka ve vás bojovala. A bude opět, když ji dáte pokrm, když dáte pokrm své duši. Přecitlivělí lidé mají na světě své místo, ale nejdřív musí najít to místo v sobě.

Já sám se stále hledám, nevím, kudy se ubrat. Dnes je tolik možností, tolik informací, chtěl bych všechno stihnout, ale nakonec nestihnu nic. :D Děsivé na sociální fobii je to, že čas v ní neuvěřitelně rychle ubíhá a člověk může produmat svůj život.
Opět vím, že přílišné přemýšlení je na škodu. Chce to reálné cíle, s reálnými zážitky.
Citlivý lidé by měli hlavně tvořit. Zaplnit se. To je ten pokrm.

V sociální fobii jsem prožil osmnáct let a ani teď není zdaleka pryč. Je jen utlumená, sem a tam se vyskytnout její chapadla, která by chtěla socfob zpět, ale pokud člověk je uvědomělý, nestane se to. Můj život není ještě tak ideální, ale rozhodně lepší. A o to jde. Být lepším každý den pro sebe. :) ¨
Buďte na sebe hodní. :D Sebemrskačství nikam nevede. A mimochodem, kdyby někoho zajímal můj MBTI, tak INFJ.
Děkuji, že jste to dočetli a můžete cokoliv napsat, budu rád. Pokud to na vás není dlouhé. Chtěl bych, abyste napsali svůj příběh, svoje zkušenosti, tipy, triky. :)
Přidat k oblíbeným | Odpovědět   

IhaSePot|profil:Re: Můj neskutečný příběh 25. ledna, 23:21
A už jsi to nějak zvládla ukočírovat?
Souhlasím, že taky vlastně dnes nechápu, jak jsem to jen mohl přežít. :D Hodně sil přeju. :)
Zpět    

! všechny příspevky tohoto tématu !





Pro vkládání příspěvků, je nutno být přihlášen.
Pokud jste již registrován, přihlaste se zde.
Pokud nemáte doposud registraci, registrujte se zde.
Zaslat zapomenuté heslo zde.




Sdílejte

 
 


Plánované akce

  Sraz Ústecko, 28.08.2018, 21:56
Fobici z Ostravy, 28.08.2018, 21:50
Milešovka Hromová hora, 10.06.2018, 21:33
Fobici z Ostravy?, 06.06.2018, 15:51
Fobici ze Zlína?, 23.05.2018, 18:54
 
Celkem: 120 Zobrazit vše


Hledat

 
  
Web Témata 
Příspevky
 
 


Anketa

 

 
Vypsat všechny ankety


Google search

 

 


Návštěvnost

   


       SF na Lidé.cz
       SF na Twitter
       SF na Facebook
       RSS 2.0, Atom 1.0