Pokud ano, jak k tomu přistupuje? Nechtěl vám nějak pomoci? Nezlehčoval situaci?

Nejhorší je pokud se smíříte s tím, že jste divní. Znám to sama.

Ne a nikomu to nehodlám říkat, stydím se za to.

Clementine: Pokud dlouhodobě nedokážeš vlastními silami změnit svůj stav k lepšímu, pak je smíření a sebepřijetí jedinou cestou, jak se nenechat sežrat zevnitř vlastními výčitkami. Neviděl bych tedy smíření tak negativně. :)

K původní otázce. O mých problémech ví v reálu jediný člověk. Nemyslím, že by vědomí okolí mohlo v případě SF něco změnit k lepšímu.

Ahoj, no ano že ví. :-)
Psycholožka, psychiatr, neurolog, obvodní doktorka, pár vzdálenějších kamarádů (spíše těch virtuálních), bývalá přítelkyně... Z rodiny a blízkých, spoluzaměstnanců a kolegů samozřejmě nikdo.

Záleží, co znamená slovní spojení "trpět sociální fobií" - číslo diagnózy zná zpaměti asi jen ten, kdo ho má napsané v kartě u psychiatra.

Moji rodiče vědí, že jsem 2krát nedokončila vysokoškolské studium, asi kvůli psychickým důvodům / problémům. Máma mi v jednom z těch kritických období jednou strčila do ruky noviny (deník Metro, co se rozdává v metru) a před oči kratičký článek o SF.

Svojí mladší sestře se obecně svěřuji nejvíc, takže má nějaké ponětí a asi nejmíň zavádějící informace o mé cestě (nejen SF) životem.

Přítel toho ví taky dost, už jen proto, že jsme se seznámili tady na Pokecu.

Partě lidí, na kterou jsem narazila v době, kdy jsem brala antidepresiva, a s kterými se vídám pravidelně doteď a které bych s přivřením očí mohla nazvat svými kamarády, jsem se jednou pokoušela svěřit hloubku svých problémů - rozhodně ne tvrdým oznámením "mám SF", ale zmínila jsem, že jsem dřív chodila na svépomocnou skupinu (SFinga - jméno jsem ale nezmínila) a musela jsem vysvětlovat, co je to svépomocná skupina, protože někteří si pod tím pojmem nedokázali absolutně nic představit.

A stejně tak si myslím, že na většinu lidí působí slovní spojení "sociální fobie" - zní to jako oficiální název nemoci, jenže kdybych někomu řekla, že trpím retrobulbární neuritidou zrakového nervu, tak bude mít o mém stavu stejně "dobrou" představu.

Takže abych to dokončila: kolegové z práce by vám řekli třeba, že jsem největší introvert, jakého kdy potkali, že toho moc nenamluvím, že se vyjadřují úsporně...

Co se týče divnosti: každý je něčím divný. Nikdo není absolutně ve všem průměrný (nebo jak se říká, normální).

Kdyz mi bylo asi tak 20, tak jsem rekla mame, ze si myslim, ze mam SF, tehdy jsem ji snad ukazovala i nejaky clanek, nevim jestli nebyl dokonce z tohoto fora. Nebrala to moc vazne. Rekla mi, ze se musim jen vic snazit, ze treba na telefonovani si casem zvyknu, kdyz to budu delat v praci.

Taky jsem to sve podezreni sdelila klukovi, se kterym jsem si nejaky cas psala. Bala jsem se osobniho setkani, protoze jsem ocekavala, ze se na me potom vykasle, jako se mi to stalo jednou pred tim. Poslala jsem mu informace, aby si o tom neco precetl. Vysledek byl takovy, ze jsme si prestali psat, protoze si nekde precetl, ze na rodinu a blizke lidi se to nevztahuje, ze lidi se SF se obvykle boji hlavne cizich lidi a doma nebo s nekym, koho dobre znaji, problemy nemaji. Nevim, protoze mam pry asi AS. Po tech zkusenostech nemam v umyslu o tom rodinu moc informovat.

Myslim si, ze naopak je treba se s tou divnosti smirit, to neznamena se vzdat a ty problemy nijak neresit. Kdyz nekdo napr. spatne chodi, tak si to taky snad nevycita, ze je pomalej a stejne se snazi chodit, jak nejlip umi.

"A stejně tak si myslím, že na většinu lidí působí slovní spojení "sociální fobie" - zní to jako oficiální název nemoci, jenže kdybych někomu řekla, že trpím retrobulbární neuritidou zrakového nervu, tak bude mít o mém stavu stejně "dobrou" představu."
Zrovna u socialni fobie si myslim, ze je mozne i pro neinformovaneho cloveka odhadnout, s cim mas asi tak problem. I u toho retr... bych hadala, ze to bude neco s okem/ocima.

Ono je taky problém, že sociální fobie se nedá moc dobře vysvětlit. Když se snažíte popsat čím se ta fobie projevuje, co vám vadí a psychicky vyčerpává, tak vám zdraví člověk klidně odvětí, že on to má přece stejně tak. Kolega v práci mi říkal, že jít do obchodu, kde je vždy hromada lidí je pro něj taky utrpení a že to nesnáší. Ale jak mu vysvětlit, že pro něj je to "utrpení", ale já přitom zažívám stavy jak při maturitní zkoušce když stojím před komisí. Prostě sytý hladovému nevěří.

ano vi...rodina komplet...terapeutka samozrejme...:DD..."pratele" co sem mnel a ze jich bylo hodne behem meho frik zivota tak to vedi vsichni take..... nedelal sem z tim zadne tajnosti....95% z nich se na mne kvuli tomu vysralo.

A nevysral ses spíš Ty na ně? Pokud jim nenapíšeš, jejich pozvání odmítáš, sám je nikam nepozveš, tak se nediv.

erajde nedelej si zase svuj zaver kdyz nic nevis.....pozvani..ano o tom sem psal ale to je uz hodne davno kdyz se to dela a byl sem cas od casu nekde zvan...kvuli sf sem to casto odmital pricem vedeli ze je to hlavne z duvodu moji sf...kdyz uz sem nekde byl tak sem byl pate kolo u vozu...jako bych tam ani nebyl...kdyz sem sel domu z posledni akce ve meste na ktere sem byl v roce 2013 tak jak sem odchazel a rikal kamosum ze jdu domu mejte se fajn nikdo mne ani neodzdravil....na ten pocit nezapomenu....aa byli to lide co sem mnel snima hodne dobrej vztah kdyz sem byl jeste zdravej...o tohle mam nejak jeste stat? a pozvat nekoho ?

Samozřejmě psychiatr a obvodak.
Měla jsem kdysi takovou naivní myšlenku, že to řeknu kámošce, se kterou jsem trávila většinu každeho dne. Chtěla jsem aby pochopila jak se cítím v situacích, kdy ona nechápe, proč se chovám, tak jak se chovám. Ale jeji reakce mě dost zničila. Věděla, že mám nějaké psychické problémy a z toho deprese a že se za to neskutečně stydím. Říkala mi ať jí to řeknu, že už se na mě nemůže koukat, jak se ničím. Tak jsem se jí to snažila vysvětlit, ale ona se to snad ani nechtěla pochopit. Začala mě ignorovat a chovat se ke mně hnusně. Jako bych byla nějaký odpad. Po tomhle jsem si říkala, že už to neřeknu živé duši.

Ale okolnosti mě donutily to po třech letech říct své třídní. Nevěděla jsem už co jiného ji říct, když si mě přidupla s tím, že takhle už to dál nejde. S tím, jak nechodím do školy a když už tam jsem, tak dostávám panické záchvaty a musejí mě odvést na intr. Nechtěla jsem, aby to řešila s mamkou, tak jsem kápla božskou. A ona to k mému překvapení vzala! Snažila se to pochopit a moc mi to pomohlo. Už jsem nemusela vymyslet různé kraviny a když už to třeba v průběhu dne fakt nešlo, nechala mě ze školy odejít. Věděla, že jsem toho nezneužívala.

Jinak to ještě ví moje spolubydlící, páč i ona má nějaké psychické problémy, tak vím, že to dokáže pochopit.

To jsou asi všichni. Třída sice ví, že mám nějaké problémy, ale co to ne. Ale i tak se mi snaží pomoct. A když už třeba vidi, ze je to špatný, nabídnou mi odvoz a na nic se už neptají.

Je to o lidech, kdo to jak vezme.

Já se za to ale neskutečně stydím a nechci, aby to o mě lidi věděli.

Mednesi, svým přátelům možná křivdíš. Asi Tě jen neslyšeli, když jsi zdravil. My fobici mluvíme docela potichu, i když se nám to třeba nezdá.

A že jsi byl 5 kolo u vozu, tak to je u fobiků normální, za to bych je taky nevinil. S asociály se nikdo nechce bavit.

Být ve společnosti páté kolo u vozu je stejně na hovno jako sedět sám doma. Za ty roky jsem si vybudoval novou vylepšenou verzi SF, už to není takový ten klasický strach z lidí, ale je v tom mnohem silnější strach z toho, že bych mohl potkat někoho známého z dětství nebo ze školy a položil by mi takovou tu klasickou otázkou jako co jsem celou tu dobu dělal a jak žiju.

nikomu nekrivdim....za ta leta vim co a jak funguje kdyz uz nekde jsem...fakt neni o co stat se nekam hrnout do nake spolocnosti....a zdravil sem je tehdy venku pred klubem a byl sem pul metra od nich a nesepkal sem....jeste si pamatuju jak spolu kecali a jak sem sel kolem a zdravil je tak nastalo totalni ticho nikdo nic nerekl a kazdej se tvaril stylem at uz konecne vypadnu.....takze ne dik v tomhle stavu se neoplati nikde chodit.

sartorius:a mas se snad za co stydet? vzdyt pracujes a fungujes v tomhle smeru normalne ne? jako skoro kazdej tu na foru.

Madness:
On ale možná myslí dobu, kdy nic nedělal. Já to beru ze svého pohledu, když jsem pro okolí nevykazoval žádnou aktivitu a já přitom niterně bojoval s depresemi, výhybkami a dalším svinstvem. Taky mi pak nahánělo hrůzu, když se někdo zeptal:"No a co ty pořád děláš? XY mi řekla, že vůbec nechodíš ven, z čeho žiješ? Ty svým rodičům dáváš zabrat." pplus dalších milion poznámek. A vysvětlit jim to? Nevysvětlíš, ani náhodou.