Nightmare, čistě ze zvědavosti: "Lidé kolem mě mají úžasné životy, jsou šťastní a spokojení." - to byla nadsázka, nebo jsi to fakt vnímal až tak? Já i když jsem svůj život v porovnání s jinými viděla jako dost mizernej, tak mě nikdy nenapadlo, že něčí život by mohl bejt úžasnej, a na šťastný a spokojený lidi jsem taky nějak moc nenarazila. :)

Jinak milé, že jsi na tom líp. A souhlasím, jiná cesta než otevřít se není. Některý lidi dělají i vůči nemluvnýmu a společensky neobratnýmu první vstřícný kroky, ale když na to nezareagujete, nebudou vědět, na čem jsou. A donekonečna to zkoušet nebudou.

El.cide, podobnej stav jsem zažila taky a několikrát, dvakrát třikrát obdobně intenzivní (až převratnej), obvykle ale mnohem míň. Nikdy ten rozkvět netrval věčně a vždycky se to tak nějak trochu vrátilo zpátky k normálu, ale vždycky z něj taky nějaká část zůstala už natrvalo. A i když nadšení z pozitivní změny bylo obvykle následováno depkou z toho, že ta změna byla relativně malá a v podstatě jsem pořád ten stejnej debil, a i když kluk pořád žádnej, tak ze zpětného pohledu to vždycky stálo za to.

E.c. je fríkulín, tak to dejte dohromady

želvuška: V té době jsem to fakt viděl takhle extrémně. Nebylo mi úplně jasné, co se se mnou děje a jak z toho ven. Lidé všude mě skutečně možná jen vypadali spokojeně, asi to bylo hlavně kvůli těm úzkostným stavům a jednobarevnému myšlení. Byla to taková doba temna :).

Otevření se a mluvení o sobě je jedna z nejlepších věcí, kterou sociofobik může pro sebe udělat. Pravda, je to náročné, divné, totálně mimo komfortní zónu, ale stačí se držet hesel "kdo nic nemá, nic neztratí" a "když nejde o život, tak jde o hovno". Můj největší blok v tomhle byla výmluva, že to nikoho nezajímá. Na to je nejlepší odpověď - naserte si, je mi to jedno, jestli vás to zajímá (berte s nadsázkou). Nakonec se to podá, člověk na to musí přijít sám a může to trvat i léta. Je fajn mít díky tomu pocit, že si s lidmi rozumíte, oni vás poslouchají a mají rádi vaši přítomnost. A je potřeba mít na paměti, že ne s každým si rozumíme. Z některých lidí je mi na blití, jak jsem se o tom zase dneska přesvědčil.

"stačí se držet hesel "kdo nic nemá, nic neztratí""

Tak jednoduché to zase není podle mě. Mám nějaký svůj "klid" díky své nepřístupnosti. Nikdo se o mě nezajímá a proto o mě ani moc neví. Kdybych jim o sobě něco řekl, tak by mohlo dojít k nepochopení, rozneslo by se to, a měl to mnohem těží než teď.

Arride, jenže ty máš svůj klid a jsi s ním spokojenej. Tudíž "kdo nic nemá, nic neztratí" se na tebe nevztahuje. :P Já se držela podobnejch hesel a fungovaly na mě. Ale asi to funguje jen v případě, že máš pocit, že opravdu nic nemáš, takže cokoli jiného bude lepší než tohleto nic. Že i když to totálně zvořeš a budeš na tom hůř, tak to bude lepší než nic nezkusit a bejt na tom pořád stejně.

A co může člověk jako my ještě zkoušet

Ta hesla budou nápomocná těm, kteří nejsou spokojení s tím, kde jsou a chtějí něco změnit. Prakticky tím, že nic nemám, jsem měl na mysli třeba situaci, kdy chci, aby si mě lidé více všímali. Třeba když mě lidé přehlíží (to je to nic, horší to být nemůže) a můžu něco říct o své nedávné příhodě, nápadu, zálibě (v hlavě to může znít jako kravina). Pak mohu jedině získat. Jednou, když se kolegové bavili o hokeji, řekl jsem, že se mi ta hra líbila a oni na mě, že nevěděli, že mě to zajmá.
arride: otevřít se neznamená vykládat o tom, co se ti odehrává v hlavě :)

"ty máš svůj klid a jsi s ním spokojenej. Tudíž "kdo nic nemá, nic neztratí" se na tebe nevztahuje."

Pravda. :-))

"otevřít se neznamená vykládat o tom, co se ti odehrává v hlavě"

Na tom je vidět ta moje sociální nezkušenost. Mě hned napadlo, že otevření se = povídání o fobii... :-D

A o čem by se mělo povídat při tom otvíráku než o tom o čem se běžně nemluví? Tedy o fobii, staropanictví atd. ... to zas ty ženy vymýšlí nějaký blbosti - otevřít neotevřít, mluvit nemluvit, hodný nehodný, zdvořilý nezdvořilý ...