Sociální fobie Sociální fobie   
 
Témata  |    1  2    ..poslední (2) přihlásit | registrace  

Hlavní menu

   Úvod
 Články
 Terapeuti
 Knihy
 Vaše příběhy - vložit
 Vaše tvorba - vložit
 Fórum - založit téma
 Pokec -stav
 Seznamka
 Ankety
 Kalendář
 Poradna
 Odkazy
 Kniha návštěv
 Kontakt
 


TOP

  Hudba,co rádi poslouchají fobíci, 19.05.2018, 21:25
Filmy, 18.04.2018, 12:20
Ztrata panictvi/panenstvi u lidi ze SF,kdy ?, 04.09.2017, 18:55
Zaměstnání a sf, 01.11.2016, 19:13
Hledají se všichni z Ostravska, 11.01.2015, 18:00
|Něco pro radost, 06.08.2014, 11:54
Vědecké zajímavosti, 06.08.2014, 11:37
Sociální fobie a křesťanská víra, 13.06.2014, 16:06
Naše občanské sdružení, 19.09.2013, 15:51
Pomohla někomu AD na SF?, 16.01.2013, 21:55
 
Celkem: 30 Zobrazit vše


Aktuality

  19.09.2010, 17:36
Byly aktualizovány informace o občanském sdružení Sfinga, o.s. Obecné informace, cíle, kontakty, termín srazů ...zobrazit

02.08.2010, 22:35
Diskuzní fórum nyní dostupné přes RSS čtečky. Zdroj XML Atom 1.0 http://socialnifobie.info/feed/ Případné pr...zobrazit

10.07.2010, 15:08
Portál dostal nový plášť! Náměty a připomínky jsou velmi vítány. Především pak, pokud naleznete chybu, ozn...zobrazit

08.07.2010, 12:54
Zdravím vespolek Dnes došlo k nasazení nového motoru fóra. Z vnějšku se vcelku nic nezměnilo, ale uvnitř do...zobrazit

 
Celkem: 4 Zobrazit vše



SF nebo jiná porucha?Zpověď15. listopadu 2016, 12:39
Ahoj, jsem tady nová.Ani nevím, jak začít.Mám od dětství problém se začleňováním do kolektivů, prosazováním se, neumím se vůbec bránit, napadlo mě jestli nemám soc.fobii, ale vždy jsem to hodila za hlavu, že jsou na světě horší věci,že se musím smířit s tím, jaká jsem.
Jediný, kdo ví, co se ve mně odehrává, je přítel, jinak nikdo jiný, ale je mi jasné, že si okolí muselo dávno všimnout, že se mnou není něco v pořádku.Přítel si myslí, že zas takový velký problém nemám a zlehčuje to.
Ale začnu od začátku.Jsem těžký nedonošenec, naštěstí bez následků.Jako dítě jsem byla velice zvídavá, ve 4. letech jsem četla, ráda zpívala, byla jsem hodně veselá, živá atd. První projevy nastaly ve školce a poté na ZŠ, začala jsem být plachá, ale podrobnosti nevím. Tady začal i zlozvyk, kterého jsem se dodnes nezbavila.Na ZŠ jsem měla pouze jednu kamarádku, ale nevadilo mi to.Zkoušení před tabulí nebo jezení před druhými mi začalo být nepříjemné, byla jsem málomluvná a začala jsem být uzavřená, červenala jsem se při zkoušení...V té době jsem začala trpět spánkovou poruchu (spánkovou paralýzou), kterou mám také až doteď.Peklo začalo s přestupem na SŠ.Nikdo se se mnou nebavil, já neměla odvahu se s někým začít bavit, kromě jedné dobré duše, která mě jakštakš brala.O přestávkách jsem seděla sama v lavici, styděla jsem se k někomu chodit, na chodbu atd.Trpěla jsem pocitem méněcennosti, odstrčením.Zkoušení před tabulí začalo být nesnesitelné (nechávala jsem si někdy dávat pětky), častokrát jsem nechodila do školy (výmluva na nemoc, nikoli chození za školu). Nastalo zhoršení prospěchu. Bohužel za celé 4 roky nenastala změna k lepšímu. Právě naopak.Byla jsem tak ušlápnutá, bez sebevědomí, v úzkosti, že jsem maturitu vzdala (i když jsem se poctivě učila) a opakovala ročník.Přestup do jiné třídy byl horší než poprvé.K tomu to, že jsem selhala u matury a moje opětovné nezapadnutí, mi na psychice nepřidalo. Vůbec nikdo se se mnou nebavil.Byla jsem ještě větším outsiderem než poprvé. Zbylo na mě místo u nejméně oblíbené žačky.Byla jsem aspoň ráda, že mě ostatní nechávají na pokoji,že mě nešikanují, nedělají si ze mně srandu.Kolektiv nebyl zlý, nedivím se, že mě mezi sebe nevzali, chyba byla hlavně u mně.Když se nyní ohlédnu, tak nevím, jak a s kým jsem trávila volný čas mimo školu.Jakoby mysl celých těch pět let vytěsnila.V té době i mimo školu jsem byla, kromě kamarádky ze ZŠ (vídaly jsme max. 2x ročně) zcela bez kamarádů, skoro celou pubertu jsem nejspíš seděla doma, koníčky jen doma, do společnosti jsem chodila tak 5x do roka a to mě většinou vytáhli sourozenci.I tak ve společnosti opět uzavřená a nemluvná.V té době větší zájem o duchovno, psychologii, přírodu, útěk z reality - ne drogy ani alkohol - většinou hudba (Dead Can Dance - pro ty, kteří ji znají). Snažila jsem se zaměřit na své silnější stránky(koníčky-četba,zájem o Indiány i jiná etnika,rukodělná výroba,malování, hra na klavír,zahradničení...ale vše o samotě) a snaha se obrnit, vytlačila jsem tenhle dost velký problém do pozadí mysli a zkrátka jsem to ignorovala. I když jsem se často utápěla v tom, jak jsem sama. Maturitu jsem napodruhé naštěstí zvládla. Trochu zlepšení sebevědomí.
Hledání zaměstnání mě opět srazilo na kolena. V první práci (na pohovoru mě vzali aniž bych o sobě něco řekla, nemusím popisovat stres a vše s tím spojené...). Otrkala jsem se malinko, zapadnutí do kolektivu nebylo velké, spíše jsem pracovala se staršími lidmi raději než s vrstevníky(mezi ně opět nezapadnutí), trochu otrkání až skoro po roce a půl. Vzrostlo mi sebevědomí. Pak jsem se přihlásila na VŠ. Školu jsem skončila velice záhy - velké trauma přednášení vlastní prezentace před ostatními (nevyvolali mě, ale jen představa mi přinášela málem infarktový stav), přidaly se návaly horka a pocity na omdlení, slabost v nohou i jen při čekání v kolektivu na otevření posluchárny.I písemné práce jsem nedávala, natož ústní zkoušení.Mezi tím jsem si hledala jiné zaměstnání. Vyústilo to v to, že jsem byla několik let na ÚP, sebevědomí pod bodem mrazu, pohovory byly totální fiasko, do toho vyhrocené vztahy v rodině...Okolí si myslelo, že málo hledám, že jsem nefachčenko atd. Nikomu jsem o tom, co se ve mně děje, neříkala, i když mamka při rozhovoru několikrát nadhodila, jestli nemám soc. fobii.Během ÚP jsem si dělala kurz a v rámci "zaučení" jsem byla na maličké prodejně, moc lidí tam ani nechodilo.K tomu jsem tam nemusela skoro nic dělat (lehké práce), obsluhovala velice milá paní, která tam byla se mnou.Ale vzpomínám na situace, když někdo vstoupil na prodejnu, já jsem se jakoby opatrně vypařila a ztratila v zázemí prodejny.Měla jsem úplnou hrůzu z toho, že mě nějaký zákazník osloví.V té době jsem si říkala, jestli nejsem vadná.
Co si vzpomínám na další osobní prohry, tak to byly např. předehrávky v dětství (přednes na hudební nástroj před obecenstvem), většinou jsem je nějak odehrála i když s chybami,ale při jednom přednesu jsem měla najednou takové okno, že jsem přestala v polovině skladby hrát, seděla jsem jak tvrdé y, nemohla jsem se pohnout a cokoliv udělat, v sále bylo dlouhou dobu ticho..,pak mě učitelka zachránila a omluvila se za mně.Odešla jsem si sednout jak zpráskaný pes a silou jsem zadržovala pláč.To ještě nebylo tak zlé.
Další prohra, která se stala před pár lety byla, když jsem se přihlásila do jezdeckého klubu, že se naučím jezdit na koni (můj dávný sen).Byla jsem tam nejstarší mezi mladými holkami.Zpočátku mi nakládaly hodně práce, brala jsem to, jsem nová, tak musím makat.Pak se to stalo samozřejmostí. Nikdo mě mezi sebe nebral, nebavily se se mnou, sotva mě pozdravily.Mě bylo blbé (a styděla jsem se) se mezi ně vtírat. Postupem času mě začaly pomlouvat (nevím, že bych jim něco udělala, k ostatním se chovám slušně), ke konci mě pomlouvaly i v mé přítomnosti i před jedním klukem, když jsem se ozvala (už se nedalo dělat ,že o ničem nevím), tak jejich převaha byla značná. Byla to pro mě o to větší potupa, že se mě nezastal ani ten kluk.Byla jsem rudá jak rak a moje obhajoba byla asi spíše směšná než aby měla nějaký účinek. Po tomto "incidentu" mě právě ony měly zaučovat v jízdě na koni. Takže jsem věděla, že se po mě budou vozit, taky že ano. Nejvíce mě nenáviděla jen o něco mladší holka než já.Byla jsem raději v kolektivu starších (40leté ženské), se kterýma jsem aspoň někdy nějaké to slovo prohodila a které mě trošku braly.Bylo mi trapné přiznávat, že se po mě vozí malé děti(ne všechny, jen některé). Místo abych se na koně těšila, pokaždé jsem tam přicházela v silném stresu a vystrašená, co se zase stane, kolik práce mi přidělí (někdy mi daly schválně horší práci, ony stály opřené a kecaly..nevadilo mi to,protože jsem aspoň nemusela být v jejich blízkosti). Po dvou měsících jsem to vzdala a odešla.
Pokračovaly neúspěchy u pohovorů, druhé přihlášení na VŠ a opět ukončení právě ze strachu, že nezvládnu kolektiv a zkoušení.
Některé pohovory byly úspěšné, ale opět většinou nezapadnutí, v jednom zaměstnání se po mně vozila ženská (práce mě bavila), která mě úspěšně vyštípala.Obhajoba před šéfem byla chabá.Poté další práce(po známosti - opět pocit vlastního selhání), tam jsem byla taky "ta divná", byla to práce s lidmi.Tzv. hození do vody.Bylo to něco strašného po celou dobu, co jsem tam pracovala, buzerace od nadřízených, práce pod tlakem, do toho jsem musela komunikovat se zákazníky, pracovala jsem jako stroj, pod stresem, vůbec jsem se neuměla uvolnit a třeba nezávazně s někým pokecat...Do pracovního kolektivu jsem zapadla jen částečně, opět jsem se bavila více se staršími, vrstevníci měli ze mně srandu.Každodenní stresy zapříčinily, že jsem se sevřeným žaludkem šla do práce a po příchodu domů jsem jen brečela.Nakonec jsem tlak nevydržela a odvážila jsem se postavit nadřízené(slušně), které jsem byla trnem v oku. Bylo mi jasné, že mě vyhodí (končila mi smlouva), ale bylo mi to už jedno.Stalo se, jak jsem předpokládala.Poté se mi nabídla práce (zase po známosti), kolegyně se po čase začala po mně taky vozit, přitom jsem dělala práce nad rámec.Tak jsem vedení zažádala o přeřazení na jinou prac. pozici (ani jsem nedoufala, že to vyjde, ale vyšlo to).Nyní několik let dělám v ženském kolektivu (všechny extrovertky, veselé, otevřené), zpočátku to sice byl očistec, ale časem se to spravilo. Nedávno jsem si říkala, že už bych SF(jestli je to ona) mohla mít za sebou.Cítím se docela sebevědomě, i když v prac. kolektivu většinou mlčím, spoluprac. si ze mě dělají srandičky, ale směju se tomu taky...(co jiného).Ony už sice tuší, že mám nějaký problém, ale naštěstí o tom přede mnou (jestli to skutečně ví) taktně mlčí.
Zapomněla jsem také napsat, že (aniž bych si to uvědomila) mi s celou "SF" nevědomky pomohl dlouhodobý přítel.On mi dodává sebedůvěru a v jeho přítomnosti se cítím bezpečně a nebojím se tolik mluvit, i když on je otevřenější a rozhovory s cizími většinou vede on, stejně tak jednání s úřady nebo jakékoliv jiné zařizování.O SF jsem se mu zmínila teprve před pár měsíci a on to moc nebere.Myslí si, že to přeháním, protože na povrchu se asi tvářím, že jsem ok.Ale po čase se přiznal, že vidí, že nerada jezdím na návštěvy, straním se lidí a nehrnu se do komunikace (přičítal to normální stydlivostí před cizími), proto jsem mu přiznala, že si asi myslím, že mám SF.
A teď k tomu, proč to celé píši - myslela jsem, že už to mám za sebou (i s pomocí přítele) a teď už bude jenom lépe.Nečekala jsem, že mě "minulost" opět dožene.Když se nad vším zamyslím, vidím, že mi táhne na Kristova léta a za tu dobu jsem udělala minimální pokrok.Vlastně ještě menší.A to jen díky příteli a svému hloupému zaslepení.Nedávno jsem potkala svou učitelku, která mě učila na hud. nástroj. Ona se mě zeptala jestli pracuji a já, že ano. Její reakce mě hodila zpět do dětství, protože vykulila oči a ještě jednou se zeptala, jestli opravdu pracuji.Bylo mi trapně.Stejná věc se stala asi o týden později, kdy jsem potkala spolužačku ze ZŠ, také se ptala, na práci a já, že pracuji a ona to samé - nechtěla věřit, že pracuji. Dost mě to vykolejilo, jako bych byla nějaký...Do toho mám nelepšící se problémy s psaním před druhými.Jsem tak nervozní, když se na mě někdo dívá, že mám téměř nečitelný text a úplně viditelně se mi třepe ruka. V minulosti mi i taťka řekl, že se podepisuju jak dítě. Onehdy na úřadě se mi třepala tak ruka, že i úřednice souhlasila ať se podepíšu ještě jednou.V práci mám ten stejný problém, při jakémkoliv podpisu se mi třepe ruka tak, že si toho všimlo už i vedení :( Když s někým sama mluvím, jsem velice strohá v odpovědích, neumím rozvinout rozhovor a ani vymyslet nějakou "srandu" pro ulehčení situace.Kolikrát se neumím ani dívat lidem do očí, nesoustředím se na rozhovor, kolikrát ani nevím o čem jsme se bavili, soustředím se na sebe a svou kontrolu.Přistihla jsem se, že se někdy bojím vyjít i ven na zahradu, aby mě někdo neviděl.Autobusem jezdím bez problémů, i když ani tam se necítím úplně jistě.Nakupování absolvuji jen s přítelem a to jsem v pohodě.Další problém je s telefonováním, to asi znáte.Musím si připravit text, jinak koktám a komolím věty, potím se a rudnu.Autem nejezdím (řidičák jsem udělala na druhý pokus), nepřekonám strach z řízení, čím jsem starší, tím je to horší.Mám problém i s dětmi, vůbec nevím, jak se k nim chovat a co jim mám říkat, v jejich přítomnosti se cítím úplně nesvá, i když to jsou jen děti nebo batolata.Rodinu tím pádem zatím neplánuji, dítě by bylo chudák mít takovou matku.Ani si neumím představit mít dítě :( Naštěstí přítel to vidí podobně a do ničeho mě nenutí.Přidávají se stále častější různé stěhovavé nemoci po těle, bolesti hlavy, zad, neurologické potíže..Často se mi zdají sny o škole, vyučování, jak sedím v lavici...Tak si uvědomuji, že po celou dlouho dobu, co jsem s přítelem, vlastně všechno zařizování dělal on, že já jsem spíš žena v domácnosti, uzavřená ve svém světě, sice se zájmem o okolí, ale neschopná tu bariéru překonat.Vím, že život mi přichystá nejednu lekci, kde ani nebudu moct uvažovat jestli nějakou SF mám nebo ne a budu muset okamžitě jednat. Někdy mi je líto, že jsem promrhala skoro polovinu života, nic si neužila a ani vlastně nevím, jak se mezi lidmi chovat.Nevím, jak se s tím smířit nebo co proti tomu dělat, kromě vystavování se nepříjemným situacím. I když jsem to zkoušela hodněkrát (viz výše), tak jsem stejně z boje utekla.AD bych nerada brala, jsem rezolutně proti práškům.Myslíte, že jde o SF nebo jinou poruchu?Někdy si říkám, proč nemůžu brát život s větším nadhledem.
Omlouvám se za délku příspěvku (a chyby), neměla jsem v úmyslu se tolik rozepisovat.
Děkuji za rady nebo komentáře.

Přidat k oblíbeným | Dolů | Odpovědět   

Anxiety|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 13:05
Píšeš, že jsi proti ad. Já mám úplně stejné problémy, telfonování, třes při podepisování, či práci před cizími, atd, atd... Taky jsem to chtěl zvládnout bez prášků, taky jsem je nechtěl brát, ale tak nějak jsem se rozhodl, že už to tak dál nejde. Začal jsem mít už úzkost i tak, jen prostě doma, z ničeho nic se mi rozbušilo srdce o závod a bál jsem se až o život. Zkusil jsem a zabralo, opravdu! Beru apo parox, 20mg, jen 1x denně a je to velký rozdíl. Po 2 dnech, první hodinu v práci velká úzkost, závratě, jakési teplo v rukách, pocit na omdlení, no celkem šílenost, ale já makám fyzicky, takže možná i proto. Myslel jsem, že tam sebou seknu, ale přešlo to a od té doby cítím velké zlepšení. Jestli ti můžu poradit, tak jdi do toho. Ano, je to do jisté míry svinstvo a třeba ti to i zkrátí život, ale podle mě lepší žít třeba o pár let méně, ale bez stresu, než prožít skoro celý život v úzkostech.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 13:47
Bral jsem taky Apo paroxetin, jestli si to dobře vybavuju ten název - po 14 dnech - jako zázrak ... to mně předepsal obvodák a pak jsem šel k psychiatrini, která mně to vysadila a předepsala Zoloft, kterej je prý modernější s menším množstvím vedl. účinků. Ten fungoval podobně. To je 10 let zpátky, bez toho bych neměl práci. Bral jsem to pak ještě asi 3 krát po x letech vždy tak v průměru asi 4 měsíce, pak to přestalo účinkovat.
Tam člověk pochopí, že nějaký "měl by ses víc snažit" jsou hrozný sračky, kterejma nás akorát šikanujou. S těma lékama je člověk zase normálním člověkem (pokud se to nepřeklopí do manie). Nemusí se to brát celej život - někdy stačí, když na chvíli vytáhneš hlavu z těch sraček ...
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Jღhnny Jღu|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 15:00
Poštolka7 vítej takříkajíc mezi svými, jsem na tom v tvém věku podobně teda až nato že o mne nikdy žádná ani jen nezakopla a lidé mě nevěří ani to že se jednou za 3 měsíce chodím hlásit na ÚP, wtf:D no nic jinak ADéčka bych vyzkoušel rád jen jsem se ještě jaksi na takoví level nedostal žeano
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 15:27
SF je spíš takový soubor příznaků. Za tím je buď nějaká porucha, nebo špatný vliv okolí. Třeba já ten začátek měl podobně jako autorka příspěvku - taky zvídavé dítě, taky jsem se naučil číst ve 4 letech, pak mě dali do školky (bez předchozího kontaktu s vrstevníky) a tím se asi všechno posralo - a nebo ne? možná jsem to měl už nějak vrozený, nebo nějaký špatný vliv rodinných příslušníků v raném dětství, těžko říct. Nic bych nedal zato, že je tam nějaká forma aspergera, ale 2 psychologové nezávisle na sobě mně řekli něco jako "kdybyste měl AS, tak se tady se mnou nebavíte" - tak nevím co si o tom myslet. Asi nemá cenu hledat co je to za poruchy - stejně je to vždy něco smýšenýho, případně se na to dá dívat i tak, že tyhle škatulky jsou stejně blbost - spíš hledat co by se s tím dalo jako dělat. Na něco asi přijde každej a těžko to doporučovat někomu jinýmu - co třeba pomůže mně, tak jinýmu přijde jako blbost. No a nejvíc mě zaujalo to jak autorka píše, že ji nikde nepřijaly do kolektivu - to mám vlastně taky tak - proč lidi co mají milion kamarádů všude kam přindou, s každým se baví - tak se mnou ne? I když třeba vedle té osoby sedím denně v kanceláři, tak prostě ignorance, bez toho abych jí dělal něco zlýho. Taková společná vlastnost nás vyděděnců je, že jsme moc přemýšliví - prostě vytváříme si ty problémy samy tím jak pořád o všem hrozně přemýšlíme - má to svůj důvod - nikdo se s náma moc nebaví a v té samotě jsme se naučili tomu vnitřnímu monologu.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Jღhnny Jღu|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 16:03
zkrátka jsme jiní a jinými už nebudeme, jen by seto chtělo nějak naučit se sebou žít, ideálně jak když jsme byli malí bezstarostní nic neřešící tvorové, jak jsme ani neměli všechny ty nepotřebné zatěžující informace o všem možném, tak se nám ještě žilo s radostí a lehkostí sobě vlastní to byla teprve radost žít
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 16:18
no to si ani nepamatuju, jestli jsem byl někdy bezstarostný tvor - připadá mně, že jsem byl problematickej už od narození
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Jღhnny Jღu|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 16:27
já jsem byl zcela plně bezstarostní pouze do 6 roku, jsi dodnes pamatuji první den v škole celej jsem ho prořval ani sladkosti od matky a učitelky nepomohli, pak než jsem se z toho trochu zapamatoval uběhl ještě měsíc, ale jinak už to šlo všechno postupně jen dolů vodou
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 15. listopadu 2016, 16:35
nj, jsme podivní tvorové
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Poštolka7|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 10:36
Díky všem za komentáře, máte pravdu.Tím, co ze sebe vyzařujeme (strach, nejistota),tak okolí to vnímá a automaticky se od nás odvrací.Chápu je, jenže oni těžce (nebo vůbec) chápou nás.A my se nepochopením od nich uzavíráme ještě více a obviňujeme se a oni mají o to větší důvod se k nám už vůbec nehlásit.Je to začarovaný kruh.
Ještě jsem chtěla k prvnímu příspěvku dopsat, že kdybychom se nedejbože s přítelem rozešli, tak si fakt neumím představit, jak budu sama fungovat, když jsem za celý život vlastně takřka na začátku.
Nejde jen o AD, ale i to, že už navštěvuju dost lékařů (možná ze SF pramení i fyzické neduhy) a kdyby se okolí dozvědělo, že chodím k psychiatrovi...to bych nedala.K tomu existuje i alternativní medicína.Nejsem lékař, tak nevím jestli je to pravda, ale někde jsem četla, že základ psychiky je v čistých střevech a játrech, prý pomůžou i kvanta hořčíku.Užívání AD a jiných svinstev ničí tělo(a tím pádem i duši) a dobrovolným závislákem se stát nechci:(
Je mi zle z lékařského systému, který nehledá příčinu nemocí, jen léčí a léčí a léčí, ale neuzdraví.Je to dobrý byznys.

Chtěla jsem se ještě zeptat (pardon za OT), snad to nevyzní praštěně - jak někdo psal o vnitřních monolozích, vedete je také sami se sebou?
Já ano a docela často, ale ne o "hloupostech", ale nějakých závažných věcech, na které nevím odpověď, nějaké rozhodnutí, filozofická témata atd. a ihned si na ně odpovídám (přitom nad nimi nějaký čas uvažuju a nic mě nenapadá).Ta odpověď přijde okamžitě po položení otázky a mám pocit, jako by mi ji někdo vložil do hlavy.
Stalo se vám také, že si ihned odpovídáte na vlastní položené otázky?
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 11:14
O návštěvě psychiatra se nemusí nikdo dozvědět. AD návykový nejsou, jak moc jsou škodlivý, to je otázka, ono dneska je škodlivý všechno, to si člověk nevybere.
Vnitřní monology - hlavně jsem to myslel tak, že není dne, abych nepřemýšlel - "co je se mnou špatně?" - tohle normální lidi nedělají - možná tak někdy v pubertě. Odpovědi na otázky - to mně připomíná takové to meditativní: "Kdo jsem já ..."
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Londo Mollari|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 11:27
B.S. má pravdu, do návštěvy psychiatra nikomu nic není. Poštolko, chápu skeptický pohled na AD, ale připusť možnost, že by mohly pomoct. Nebýt alkoholu a poté AD, už jsem dávno mrtvý. A dnes už nepotřebuji ani jedno ani druhé ;)
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

želvuška|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 12:02
Poštolko, tys o těchhle věcech se svým přítelem nikdy nemluvila? On až donedávna nevěděl, jak to prožíváš? Mně to přijde dost silný; jestli jsi mu to takhle podala a on si myslí, že přeháníš, tak to svoje pocity asi skrýváš velmi dobře. Probírala jsi to vůbec někdy s někým? Když to budeš řešit jen sama v sobě, snadno se stane, že nebudeš schopná vidět to jinak než svým černým sebesnižujícím pohledem.

Asi by bylo marný radit ti, že bys ty epizodky podivu nad tvou prací mohla brát i naopak: že přes jejich nedůvěru k tvým schopnostem ty jsi tu učitelku i tu spolužačku přečůrala a práci jsi zvládla. ;)

Možná bys mohla požádat přítele, aby tě trochu nakopával k určitým činnostem, na které se jakž takž cítíš. Třeba že byste trénovali jízdu autem někde, kde nejsou lidi. Nebo bys nakoupila sama a on čekal před krámem, nebo co já vím.

Vnitřní monology o blbostech i neblbostech mi přijdou normální. Ale že by nějaká moje nevědomá část odpovídala na dotazy té vědomé části, to se mi asi nestalo. Nebo aspoň jsem to pochopila tak, že se zeptáš, dostaneš odpověď a najednou je vše křišťálově jasný; tak to neznám. :)
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 12:34
AD nejsou jako alkohol - to bych vůbec nesrovnával
Ta zjevená pravda - tomu se říká vhled - ale může to být projev manické fáze ...
Tohle mám něco podobnýho - práce vs. osobní život - doma u příbuzných jsem za kokotka blbečka zmrdečka ... přitom normálně pracuji 10 let v kolektivu, řeším v práci věci po telefonu, mám nadprůměrnej plat ... oni ti příbuzní mají asi na nás nějaký pohled který už jenom tak nezmění
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

Furler|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 13:22
Tam člověk pochopí, že nějaký "měl by ses víc snažit" jsou hrozný sračky, kterejma nás akorát šikanujou. S těma lékama je člověk zase normálním člověkem (pokud se to nepřeklopí do manie).

Když jsem šel poprvé do školy a podepisoval tam smlouvu, tak se mi tak třásla ruka že jsem jí ani nedokázal podepsat.
Dneska zvládnu podpis,napsat test,i číst před třídou nahlas.
To všechno bez prášků jen s "měl bych se víc snažit" a celou dobu jsem to věděl že se to postupně zlepší protože když to šlo dříve proč by to nšlo zase.
Nahoru |  Dolů |  Odpovědět    

B.S.|profil:Re: SF nebo jiná porucha?Zpověď 16. listopadu 2016, 14:38
pochopí, že ti ostatní se nějak úkrutně nesnaží, když to dokážou
Nahoru |  Odpovědět    

  1  2    ..poslední (2)


Témata





Pro vkládání příspěvků, je nutno být přihlášen.
Pokud jste již registrován, přihlaste se zde.
Pokud nemáte doposud registraci, registrujte se zde.
Zaslat zapomenuté heslo zde.




Sdílejte

 
 


Plánované akce

  Olomouc, 18.05.2018, 21:25
Fobici ze Zlína?, 26.04.2018, 06:59
Praha společně do kina, 23.04.2018, 13:37
Srazy mladých dospělých z Uherského Hradiště/okolí, 25.03.2018, 23:12
Sebezkušenostní pobyt, 08.03.2018, 14:27
 
Celkem: 118 Zobrazit vše


Hledat

 
  
Web Témata 
Příspevky
 
 


Anketa

 

 
Vypsat všechny ankety


Google search

 

 


Návštěvnost

   


       SF na Lidé.cz
       SF na Twitter
       SF na Facebook
       RSS 2.0, Atom 1.0